Svědek původní Krásy
Bratr Rajmund Kupareo byl český student, chorvatský básník, katolický kněz, chilský filozof, dominikán, novelista, dramatik, komponista a estét. Narodil se 16. listopadu 1914 ve Vrbosce na ostrově Hvaru. Dne 30. září 1930 vstoupil v Dubrovníku do řádu bratří kazatelů. To bylo tehdy, že jeho křestní jméno Luka (chorvatský Lukáš) nahradil náboženský fr. Rajmund, na počest třetí mistra Řádu, sv. Rajmunda z Peňafortu. Byl vysvěcen na kněze ve Splitu 17. října 1937.
Vystudoval filozofii, teologii a románských jazyků v Dubrovníku, Záhřebu (Chorvatsko), Olomouc (Morava), Santiago de Chile (Chile) a Washington, D.C. (Spojené státy americké).
Vlajka města Olomouce ve kterém Rajmund Kupareo 17. října 1947 získal licenciát v teologii na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě Univerzity Palackého. Historická metropole celé Moravy používalo už od XIII. století ve svém znaku i na pečetích moravské šachované orlice (jazyk olomoucké orlice je červený, moravská má zlatý). V rozích jsou majuskulní písmena SPQO, což znamená „Senatus PopulusQue Olomuncesis“ (senát a lid olomoucký).
V letech 1941-1945 pracoval jako redaktor katolického časopisu Gospina krunica [Růženec Panny Marie] a v dominikánském nakladatelství Istina [pravda] v Záhřebu. V roce 1947 emigroval a prošel Československem, Německem, Holandskem, Francií a Španělskem. Jeho trasa byla: Bratislava 5. ledna 1947, Olomouc 6. ledna, Praha 21. leden, Jablonné v Podještědí 20. května, Košice 30. srpna, Norimberk 31. října, Kolín nad Rýnem 1. listopadu 1947…
V Československu žil v klášteře dominikánů Neposkvrněného početí Panny Marie v Olomouci, a později v převorství dominikánů v Praze.
Na univerzitě Palackého v Olomouci on poslouchal přednášky profesora Jana Konečného (1883–1965). Jeho názory na uměleckých stylů a umění ve službách Chruch inspirovali Kupareovu disertační práci na téma vztahu mezi uměním a morálky (Santiago de Chile, 1951). Seminář Emila Pluhaře (1913–2004) ošetřené nové vztahy morálky v contemporal životě. Kniha Rozptýlené paprsky Jana Čepa (1902–1974) posílit jej v jeho plánu, aby i nadále řešit estetické problémy, začala na univerzitě v Záhřebu, díky profesoři Vladimír Filipović (1906–1984) a Albert Haler (1883–1945).
Kupareo zaznamenal vzpomínky o jeho českých dnů v jeho autobiografii Patka priča [Příběhy od Kachny]: Marulić (Záhřeb) XXIV (1991) 1, s. 13-16; 2, s. 212-216; 3, s. 346-349; Forum (Záhřeb), XXXIII (1994) 9-10, s. 668-697; a Autobiografije hrvatskih pisaca, připravený Vinko Brešić, Zagreb, 1997, s. 1118-1147.
Během svého pobytu na Slovensku, Moravě a v Čechách v roce 1947, otec Rajmund napsal několik jeho básní. Čas nebo místo je známé pro: Pouka svetih mudraca (Olomouc, 6. ledna), Plač hrvatskoga Jeremije (Praha, 4. dubna), Potopljeno srce (na Vltavě v Praze), Večernji Angelus (na řece Váh na Slovensku) a Anđeo ognjišta (Jablonné v Podještědí). Ale, exil ho inspiroval jej, aby psal některé další básně, publikované v Madridu v roce 1948 jako sběrné Na rijekama [Na březích rek], a někteře z nich jsou také napsané během deseti měsíců života v Československu.
Poté se usadil v Chile, kde se stal profesorem estetiky na univerzitě v Santiago de Chile. Vyučoval zde od roku 1951 do 1970. V letech 1956-1959 a 1964-1967 byl děkanem filosofické fakulty, dvakrát byl vicerektorem papežské katolické univerzity v Chile. Založil novinářskou školu v Santiago de Chile a Institut estetiky. Založil a vedl časopis Aisthesis, byl redaktorem časopisu El Mundo Católico. 1985 byl jmenován členem chilské Akademie věd a umění. Zemřel 6. června 1996 v klášteře Královny posvátného Růžence v Zagrebu.
Více o něm v chorvatském jazyce zde, zde a zde; v angličtině, italštině, kastilštině a němčině.
Kupareův Žaltář
Žalm je starozákonní píseň náboženského charakteru, okouzlující píseň, kterou křesťané a Židé používají v bohoslužbě a duchovním životě. Pro mnohé věřící jsou žalmy nejoblíbenější modlitby, protože probouzejí z duchovní apatie.
Strukturu žalmů tvoří paralelismus myšlení a pocitů: druhý řádek opakuje smysl prvního, a to podobnými zobrazeními nebo obrazy a naopak. Někdy opakování stejného verše na konci některé strofy zesiluje sílu pocitů (vděčnosti, prosby …).
Žalmy mají sílu lidský duch pozvednout k Bohu a vzbudit svatý pocit; v radosti povzbuzují díkůvzdání, a ve smutku přináší útěchu a povzbuzení. Ačkoli se někdy žalmy předčítají, jako literární žánr se žalm v hebrejštině nazývá tehilim – chvalozpěvy a chvály, a v řečtině psalmoi – písně, které jsou recitovány za zvuku psaltiru, hudebního nástroje podobného citeře nebo harfě, s nimiž byly žalmy zpívány. Dokonce, i když se žalm čte potichu, je nutné mít na zřeteli jeho hudební povahu: žalm nabízí text k přemýšlení, ale ještě více se snaží probudit a dotknout se srdce.
Každodenní modlitba žalmů je škola, ve které si fr. Rajmund Kupareo uvědomil, že v umění je hlavní to mimo text – transcendence, antropologická, metafyzická (čas a prostor), nebo náboženská (věčnost, Bůh). Na rozdíl od mnoha básníků „náboženského“ charakteru, on své písně noří v supervědomí.
Žaltář je kniha, ve které jsou žalmy uspořádány tak, aby se četly nahlas nebo časem recitovaly zpaměti. V katolicismu je žaltář základem liturgie hodin nebo římského breviáře, liturgické modlitební knihy duchovních, řeholníků a laiků.
Po staletí byly žalmy uspořádány tak, že se všech 150 modlí během jednoho týdne. Druhý vatikánský koncil v roce 1963 (Sacrosanctum Concilium, n 91) rozhodl, aby se žalmy rozdělily na delší časové období, a bl. Pavel VI. v roce 1970 (Laudis canticum) je rozdělil do čtyř týdnů.
Fr. Rajmund byl poslední dominikán v Chorvatsku, který se pravidelně modlil breviář v latině, od vstupu do noviciátu v roce 1930 až do své smrti v roce 1996. Narodil se v bouři první světové války (14. listopadu 1914), mezi Skyllou a Charybdou Druhé světové války se ocitl v cizím světě, a nakonec se vrátil do vlasti. Svou praxí (podle Aristotela: akce, proměna sebe samého) formoval svou poiesis (tvorba, člověkova proměna vnějšího světa) a nezištně ji sdílel s námi ostatními pro příchod Páně (I. Tesalonickým 4, 15). To je jeho odkaz jako kněze, řeholníka a básníka.
Podařilo se mu dát starým biblickým žalmům moderní formu. Tolik se ponořil do jejich rytmu a zaměření na Boha, že 3000 let po králi Davidovi vytvořil podobné literární formy chvály, nářku a díkuvzdání. Fr. Rajmund děkuje Bohu za dary, modlí se za požehnání plodnosti a životního naplnění (Liturgie hodin). Otřesen národní tragédií a inspirován starozákonními žalmisty, kterým se zcela přiblížil – a přece zůstal svůj – Kupareo u cizích řek a moří oplakává chorvatský smutek a utrpení, a chorvatské bolesti XX. století dodává žalmový slavnostní výraz (Sedm chorvatských kajících žalmů).
Ačkoli je Kupareo především básník náboženské inspirace, „vytříbenost jeho veršů není umělé broušení, protože vnější forma je všechna roztavená ve vnitřním souladu s obsahem „(Vinko Nikolić). Jeho rytmus je různorodý a bohatý, a jeho lexikální bohatství umožňuje, aby se rýmy neopakovaly, a v mnoha písních dosáhl formální dokonalosti. „Za bohatství Kupareových motivů a různorodých poetických mihotání je snadné si všimnout základního zaměření a těžiště této poezie jako orientace k Bohu, transcendentní, smyslu, a nedělitelnost básníkovy víry je přesně to, co této poezii dodává kategorii jednoduchosti „(Ana Diklić).
Ve světové axiologie, řádu dominikánů, chilské estetice, chorvatské literatuře a našich srdcích zůstane trvalá památka Rajmunda Kuparea, jehož prsty létají po strunách hodnot a klávesách harmonií, jehož duch jde ve stopě geniálního Tomáše Akvinského zkoumá krásné a Krásného, a jehož srdce na pobřeží Jaderského moře poslouchá hluk moře a rozeznává polibek na jeho hladině.
„Bez ohledu na to, o čemu Kupareo psal, jeho poezie je neoddělitelná od víry. Je velmi vzdálený od lidové zbožnosti, náboženské sentimentálnosti nebo neobvezatnosti, ale přesto všemu dodává smysl hluboká a všezahrnující víra“ (Željko Kliment). Proto je fr. Rajmund část každodenního života mnoha chorvatských věřících, když rozmýšlejí nad jeho žalmy.
Zde jsou některé z jeho básní přeložených do české.
z chorvatského přeložil Marijan Lipovac
Můj malý žaltář
Na Vánoce
(Invitatorium)
Padejte, sněhy, pokrývky nuzáků,
padejte, vločky, slzy sirot,
v hojnosti vaší sestoupí neslyšně
Chuďas nevyšší.
Padejte, padejte a zastřete dnes v noci
trhliny myšlení,
padejte, padejte a zahalte dnes v noci
spáleniště srdcí,
neboť on je citlivý a bosý,
však naše půda je drsná.
Padejte, padejte, tiché sněhy,
mírně, bez rozmachu.
Do jedné vločky skyju se
jak svatý zloděj,
abych se zastavil na jeho tváři
jak bílý květ,
a tehdy se royplynu v teplu líce
jak slza radostná.
Rajmund Kupareo (1914-1996), Na Božić (1945),
z chorvatského přeložil Otto František Babler (1901–1984)
Na Květnou neděli
(Invitatorium)
Rozpřahněte ruce, znavené ruce, olivy drahé,
mávejte na pozdrav stříbrnou dlaní.
Tisíce ptaků zpívají z vašich rozsoch,
tisíce zobáčků zeleně větvičky trhají,
neboť přicházi Veliký král
na oslíku.
Je to týž, je to týž, jenž jel na zvířeti onom
co dítě na klíně Panny,
je to týž, je to týž, jenž vyrostl jako hora,
Mocní král,
ale dobré zvíře ještě dost síly má,
aby je neslo.
Ó dobrý oslíku, jenž Boha neseš,
hvězdy chvěly by se pod Jeho nohama,
ó dobrý tvore, tisíce by chtěly
dělit se s tebou o ten svatý náklad,
ó dobrý oslíku, ty znáš moudrost pravou,
neboť jsi neshodil Boži jařmo!
Rozpřahněte ruce, znavené ruce, olivy drahé,
mávejte na pozdrav stříbrnou dlaní!
Rajmund Kupareo (1914-1996), Na Cvjetnicu (1935),
z chorvatského přeložil Otto František Babler (1901–1984)
Jitřní žalm
(Ad matutinum)
Ve jménu Tvém, Hospodine, přehodili jsme motyky přes ramena,
ve jménu Tvém zatřpytily se srpy nad našimi hlavami:
Abychom odhrnuli tlustou pokrýku s lože země,
abychom probudili ospalá pole a vinohrady,
abychom sebrali rozházene blasy stínů
a nakupili je ve zlatém účesu na zátylku země.
Ve jménu Tvém, Hospodine, loď napřáhla suché ruce,
ve jménu Tvém naplnily se hrudi jejích plachet:
aby vyprosily od Tebe požehnání a štěstí,
abys je přivedl na místo hojného rybolovu.
A když Ty pak postavíš sluneční zrcadlo na vrchol hory
a svým dalekohledem si prohlédneš zemi,
spatříš, jak se líchy našich polí rozkoši smějí.
A zaslechneš, jak plásty zpívají chvalozpěv Tvého narození,
uvidíš, jak Tobě lodi na pozdrav mávají bílými plachtami,
a uslyšíš, jak vesly tleskají Tvé dobroté.
Ve jménu Tvém, Hospodine, oheň se rozžehl na oltářích,
ve jménu Tvém kněží nepkli Chleba na posilnní hladových,
aby jej nesli jako požehnání domům i polím
aby jej dávali nemocným, kteří mohou jíst už jen Tebe.
Ve jménu Tvém, Hospodine, a jenom pro jméno Tvé,
probudil se den, aby kopal, vesloval, namáhal a potil se.
Ve jménu Tvém, Hospodine, a jenom pro jméno Tvé
žijí, dýchají a umírají rostliny, zvířata i lidé.
Budiž jméno Tvé požehnáno od první stránky, již otvírá jitro,
až do poslední, již zavírá tma!
Rajmund Kupareo (1914-1996), Jutarnji psalam (1938),
z chorvatského přeložil Otto František Babler (1901–1984)
Žalm dítěte, jež nalezlo štěstí
(Ad laudes)
Sláva Ti pro chvíle, kdy jsem si na rozcestí života s Tebou dal ruku
a na dlani pocítil vřelost Tvého pozvání,
ač jsem věděl, že v rukou máš ostré hřeby,
neboť krása Tvá je nezaměnitelná!
Sláva Ti, že jsem celý svůj život kračel rozměrem verše
a dny své přeléval do knihy básní,
byť se ony podobaly jen neotesaným křižům,
neboť krása Tvá je nezaměnitelná!
Sláva Ti pro bělost chleba, jímž zkrášljuješ mé ruce,
pro slavnostní pluviál na mých rozechvělých zádech,
pro všechno, co bylo,
pro všechno, co přijde.
Jenom Tě prosim, abys mne napustil z rukou,
neboť krása Tvá je nezaměnitelná!
Rajmund Kupareo (1914-1996), Psalam djeteta, koje je našlo sreću (1938),
z chorvatského přeložil Otto František Babler (1901–1984)
Večerní žalm
(Ad vesperas)
Oddechly si cesty od shonu a uspěchaných kroků,
pastýri fujarou doprovodili den do samoty,
milostivý Anděl Páně usedl na pahrbky pustých luk
a zazpíval…
„Hle, Paní naše, jak sepjatých rukou nasloucháme zvonu
a snímáme čepice svých vad;
osvěž svými zraky sluncem rozežhavená čela,
aby neshořela v zoufalství každodenních trýzní,
sbírej pro svého Syna mozoly thoto dne
a plať je podle dobroty svých slibů!“
A zatímco večer zakrývá brázdy na polích i v duších
a Anděl Páně zavírá dveře domů i stájí,
naše starosti vrství se jak písek v hlubinách řek
a naše myšlenky se shlukují jak ustrašená hejna ptáků.
Anděl Páně ukolébal do spánku znavené lány
a přestal na zvonici houpat zvon.
Zpět do kostela vešla Paní, udílejíc požehnání míru
a v rukou nesouc mozoly dne.
Rajmund Kupareo (1914-1996), Večernji psalam (1938),
z chorvatského přeložil Otto František Babler (1901–1984)
Noční žalm
(Ad completorium)
Hospodin tichem uspal zemi,
mlčením ovázal větve stromů a plíce moře:
Abychon slyšeli kroky Jeho, kroky míru
a chůzi Jeho abychom rozeznali.
Hospodin vlasy svými začernil den,
prsty pohasil slunečnou svíci:
Abychon spatřili pupurovou krásu prstů Jeho,
jež jako ohromné pruhy povstávají na západě,
abychom viděli vznešenou ozdobu hlavy Jeho –
hvězdy a měsíc.
Kdykoli jsme zlí, zastavuje mračna, abychom Jej neviděli,
zastavuje mračna, to vlhké versmírové seno v pokosech.
Hospodin dnes v noci odemkne naše dveře,
Hospodin nas dnes v noci navštíví:
Aby templem slova rozdmýchal doutnavost duši
a vřelosti lásky rozpustil ledovost srdcí.
On je nedohořevší kěr,
my však jsme vyshlá tráva.
Hospodin sesílá noc, aby každému byl nablízku,
sesílá noc, aby vše zestejnil, neboť také On je stejný všem.
Rajmund Kupareo (1914-1996), Noćni psalam (1937),
z chorvatského přeložil Otto František Babler (1901–1984)
Sedm chorvatských kající žalmy
Žalm prvý
„…quoniam non est in morte qui memor sit Tui”
(… poněvadž nelze ve smrti vzpomínat na Tebe)
Žalm 6, 5
Duše naše jest hluboká studna,
jejížto hladinu čeří slzy.
Nediv se, že odraz Tvůj vlny lomí,
když nakloníš se nad ni.
Odpusť, že chvála ustala nad propastí strachu
a báseň na okraji zoufalství.
Což mohou skotačit zabitá jehňata,
či zvoncem budit svázaní berani?
Což radostí skáčí pronásledované ryby
či koně švihaní bičem?
Duše naše je zatoulaný pták,
jejž stíhají jestřábi.
Rozpřáhni náruč nad jejím obzorem,
jak to činí dub nad lesní stezkou,
aby se spustil do hlunin Tvých ran
a zbudoval si hnízdo.
Rajmund Kupareo (1914-1996), Psalam I. (1948),
z chorvatského přeložil Otto František Babler (1901–1984)
Žalm pátý
„Tu exurgens misereberis Sion”
(Ty povstaň a milostiv buď Sionu)
Žalm 101, 14
Naše dny určeny jsou k věčnému čekání,
odsouzeny jsou k bdění.
Jitra nepřinášejí krokům svěžest,
noci neuspávají ruce.
Starosti vyrazily na temenu,
sníh je v našich vlasech,
záda se přihrbila pod bičem času,
roky se pověsily na ramena.
Vrávoráme,
neboť oči nám hledi do dálky.
Duši nám ovinuli strachem,
zaživa jsme zahrabáni;
lásku nám sežehnuli pomstou,
jejího popela se bojí.
Ty, Pane, roztrousíš ten popel po našich rolích,
po našich pohaslých ohništích,
aby rozkvetla
a obnovila se,
neboť nic nemáme vedle toho popela lásky –
leda naději.
Rajmund Kupareo (1914-1996), Psalam V. (1948),
z chorvatského přeložil Otto František Babler (1901–1984)
Žalm sedmý
„Spiritus Tuus bonus deducat me in terram rectam.”
(Předobrý je duch Tvůj: ať vede mě rovným krajem)
Žalm 142, 12
Hospodin změřil srdce naše,
na misce dlaní zvážil náš bol:
Převážilo utrpení nanávist zlomyslníka
a trpělivost násilí katanovo.
My jsme rozvodněná řeka:
Nedivte se, zaplavíme-li hráze rozumu.
Jsme odpoutaná jehňata:
Nemějte za zlé, přeskočíme-li ploty srdce.
Hle, jak se vzpíná zvědavé moře,
aby v dáli spatřilo náš koráb!
Hle, jak se lány rozlétají podél trati,
aby uviděla náš vlak!
Hospodin jako pastýř vrací se s námi,
píšťala je na jeho rtech,
vstříc mu vyšlo uplakané dítě,
sirotek, jemuž odtrhli úsměv.
Daroval Hospodin píštalu dítěti,
píšťalu, jež shromažďuje ptáky.
Usmál se po prvé sirotek:
Země naše.
Rajmund Kupareo (1914-1996), Psalam VII. (1948),
z chorvatského přeložil Otto František Babler (1901–1984)
